close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Big mistakes...? Abychom byli styloví :))

18. ledna 2016 v 21:57 | Skořápka
Největší chyby. Tak jo, oukej. Každej máme svý a všichni dohromady stejný a přece různý.

Já za svý největší chyby považuju to, že neumím říct ne a nemám pevnou vůli. Prostě nemám. Chci hubnout, protože řekněme si na rovinu, baba se 115 kily prostě není nic moc pěknýho, i když měří nějakejch 180 cenťásků. A jo, tý skvělý váhy jsem dosáhla jojo efektem a teď to ovlivňuje můj život. Mám práci, kde sice vydělávám celkem slušně, ale šéfik je typickej naspeedovanej manažer a práce jako taková nic moc super (dělám obchodního zástupce, jezdím po lidech, vnucuju jim naše služby nebo s nima volám). Jenže ouha - i když jsem od 15 let chodila na brigády a nebyly to jen brigády typu na kase v Tescu, leckde mi kulantně dali najevo, že zkušenosti sice paráda, ale ten vzhled, resp. postava, ajajaj.... A o jednu super práci už jsem díky svojí chabý vůli přišla. To je tak když si sice práci uděláte, ale pak si pěkně surfujete a surfujete, až dojde k momentu, kdy by Vám měli prodlužovat smlouvu.... "Skořápko, Tebe my tu ale už nechceme, papá a šáteček..." A jste nahraní. A nadávat můžete jedině sobě - já de*il, já flákač...
Chci si dodělat vejšku - paráda, zatím to jde, ale vzhledem k tomu, že (nevím po kom teda) jsem podědila celkem slušnou inteligenci, mohla bych mít jedničky, dvojky... ale prostě a zas ta chabá slabá vůle a prokrastinace, která jde ruku v ruce. Ono ty nevyžehlený hadry mi do zejtra neutečenou, ani neumytýmu nádobí nenarostou nožičky a nefrnkne. Ale teď je přece důležitější udělat to a to a to - ale jistě ne se učit. A pak to dopadá jak dopadá. Nerozhodný

Celkově, největší chyby jsou ty, který Vás ovlivní do budoucna nějak negativně.. na druhou stranu si z nich můžete vzít ponaučení, říct si do háje, prostě už to příště takhle neudělám, prostě přijde ten zlom!! A jít se jako já třeba učit, protože ta čtvrteční zkouška mi bohužel taky neuteče Úžasný
 

A tak jsem začala prorážet onu skořápku...

18. ledna 2016 v 21:49 | Skořápka
Ahoj všem :-) Asi bych začala tím, jaké mám motto. Per aspera ad astra, tedy přes překážky ke hvězdám. Tento latinský citát jsem zaslechla už před více lety a ohromně jsem si ho oblíbila. Protože mě vystihuje. Protože vystihuje vlastně život každého z nás. Každej musí překonat nějaké ty překážky, otázkou je, komu se to podaří více a komu méně.

Tenhle blog se bude týkat hlavně myšlenkek jedné v tuhle chvíli pětadvacetileté holky. Z jednoho z nejhezčích měst naší krásné České republiky :) mám prostě potřebu se vypsat a tak si říkám, třeba se najde někdo, kdo je mi v tomhle hodně podobný? Kdo se taky neustále schovává pod tu svojí vlastní skořápku, která ho chrání před světem okolo. Jako já. Ale je čas tu skořápku začít polehounku proťukávat, nemůžem se přece schovávat věčně :)

Myšlenky se mi honí hlavou jak ptáci, řekneš si jo a komu ne? Jasně. Komu ne. Ale ne každej si sedne a věnuje se blogu nebo čemukoliv jinému, což je teda stoprocentně lepší než jít se jednoduše zchlastat. Vim to, z vlastní zkušenosti.

Co ta moje skořápka vlastně skrývá? Hm.... složitý odpovědět.
Pokud bych to brala z vnější stránky - obličejem celkem sympatickou holku s velkýma tmavýma očima, postavou tlustou kobylu (jo, přežrala jsem se a hodlam to změnit!), vlasama staženýma v culíku a v pořád se opakujícím oblečení, protože fakt nemam kačky navíc. Jako mladá a blbá jsem si nabrala půjčky, který teď splácím, z vejplaty (docela slušný vejplaty) mi zbyde deset tisíc a vyžít prostě musím... ani byste neřekli, jak to člověka nakopne, pokud teda není naprostej kekel, abych nebyla zbytečně vulgární.

Pokud bych to ovšem vzala vnitřně - holku s obrovskou vnitřní sílou, která ji tolikrát zachránila od toho, aby se na to všechno prostě vys*ala, popadla tubičku prášků nebo naostřenej nůž a nazdar bazar, mějte mě rádi. I když mi umřel děda, kterýho jsem milovala víc než rodiče, v náručí - přežila jsem to bez těhle myšlenek. I když mě moje první velká láska opustila (teda opustil, na ženský nejsem, i když někdy si říkám, že by to snad bylo lepší. I když jsem poznala, jaký to je, když tě vlastní rodina kopne do prdele a ty se z velký části i kvůli nim zadlužíš a hádáš s dalším chlapem. Atd.atd.atd.atd., každej máme svý menší a větší starosti.
Je tu holka, která se nebojí riskovat, ví, že vlastně nemá co ztratit. Ale ta její skořápka tkví i v tom, že se vlastně bojí. Její výchova probíhala v rodině tak nějak sociálně slabší - nejen, že věčně nebyly prachy nejen na dovolenou u moře, ale ani na podělanej dětskej tábor, kolikrát nebyly prachy ani na pořádný jídlo. Hadry maximálně od Vietnamců a když stálo něco víc než tři stovky, tak by to její máma nekoupila - což je ostatně dodnes. Jako puberťačka jsem několikrát utekla z domova, i když svý rodiče přese všechno miluju, stejně tak jsem je nenáviděla, kvůli tomuhle a kvůli jejich omezenosti. Ne ve všech rodinách je normální co v tej naší. Tak jsem si řekla, že prostě budu jiná. Z prťavoučkýho omezenýho ospalýho městečka a stejně tak omezený rodiny (jo, znova zdůrazňuju, že je mám ráda, ale ta primitivnost v určitejch věcech tu prostě je) jsem se jednoduše sebrala a mazala do jednoho z největších měst naší pidi republiky. Že já si tu vejšku prostě dodělam (daří se, díkybohu :)). Že já nebudu utrácet za kraviny typu hospoda a cigára, když na to nemám, jako mí máma a táta. Že svejm dětem jednou dopřeju taky trošku něco jinýho.

Je nás takovejch určitě víc, i když o sobě třeba navzájem nevíme. Všem, který jste se dokázala vymanit z toho, co se vám nelíbilo, jít si za svým a i když jste někdy litovali nebo se prostě neměli dobře (cpát se 14 dní chlebem s máslem a juniorem je fakt gut strava), tak přesto víte, že jdete po správnej cestě? Gratuluju. Jedna pětadvacetiletá, skoro šesta, je na tom stejně a držím vám palce tak jako nikdo jinej Smějící se

Kam dál

Reklama